Navigace
Obsah
Významné stavby v obrazech
Perokresba křížové chodby kláštera dominikánů, která je signována iniciály K.K. Byla vydána ve 30. letech 20. století jako pohlednice vydavatelem Wilhelmem Henke z Jablonného. Jednalo se patrně o místního umělce, který dle fotografické předlohy namaloval celý pohlednicový soubor.
DOMINIKÁNSKÝ KLÁŠTER
Dominikánský klášter je poprvé písemně uveden na listině pocházející z roku 1252. Listina byla vydána jménem dominikánského kardinála Hugona a S.Charo, kterou se udílejí plnomocné odpustky všem, kdo přispějí převoru a bratřím kláštera : „přejícím si zbudovat svůj klášter s budovami, jejich potřebám přiměřenými.“ Vlastním zakladatelem kláštera byl majitel panství Havel z Lemberka, který do Jablonného pozval bratry z Řádu kazatelů – dominikány, kteří nově působili v českých zemích. Jeho úsilí bylo motivováno nejen náboženským cítěním, ale vědomím toho, že kláštery jsou centry kulturního, hospodářského a mravního rozkvětu města i kraje. Navíc dominikánské kláštery tvořily často součást městského opevnění, jednalo se o typicky městský řád s novým způsobem prožívání zbožnosti i s novými myšlenkovými postoji.
Klášter byl dostavěn patrně roku 1266, ale o jeho podobě nemáme dochované žádné zprávy. V roce 1269 se v Jablonném konala řádová kapitula česko-polské provincie, z čehož vyplývá že klášter byl již dostavěn, ale také že byl dostatečně rozsáhlý pro konání tak významné události. Na kapitule se projednávalo osamostatnění české dominikánské provincie od polské, k čemuž roku 1301 skutečně došlo.
Během husitských válek čelilo Jablonné neustálým útokům husitských vojsk, až nakonec roku 1425 bylo vypáleno a zároveň byl poškozen i dominikánský klášter s kostelem. Dominikáni uprchli, ale brzo se v menším počtu vrátili zpět. Roku 1430 obdrželi od Jarka z Pecky prostředky na klášterní oděv a opravu budovy, o které se hovoří jako o stavbě „z hlíny a ze dřeva“.
O dalších osudech bratří dominikánů a klášteru nevíme mnoho. Více zpráv pochází až z druhé poloviny 16. století, z nichž vyplývá, že klášter měl velmi napjaté vztahy s luteránskými majiteli panství Berky z Dubé, kteří usilovali o jeho zánik. Roku 1575 byl převor nucen vyslat do Prahy posla, protože Jindřich Berka chtěl násilím zabrat klášter. Vzájemné spory byly takového rázu, že císař Rudolf II. byl nucen vydat roku 1589 rozhodnutí, ve kterém vyhovuje sice některým stížnostem Jindřicha Berky z Dubé a kárá nepořádný život v klášteře, zároveň však klade Berkovi z Dubé za povinnost chránit klášter při vykonávání katolické bohoslužby, zachovávat jeho staré svobody a chránit jeho majetek. Spory přesto vyvrcholily roku 1598, kdy na rozkaz Jindřicha Berky vnikli ozbrojení muži během bohoslužby do kostela, potupili klášterní služebnictvo a odcizili několik věcí. Klidné období pro klášter nastalo, až v roce 1610 kdy panství Jablonné zdědila katolická větev Berků z Dubé a to přímo Ladislav Berka, bratr pražského arcibiskupa Zbyňka Berky, hlavního iniciátora a tvořitele Zdislavského kultu.
V roce 1683 zahájili dominikáni přestavbu kláštera a to zcela v barokním slohu. Původní stavby byly postupně strhávány a nahrazovány stavbami zděnými a to zejména za přispění šlechtických majitelů sousedních panství barona Putze a hraběnky Hartigové z Mimoně a hraběte Bredy z Lemberka. Vzhledem k tomu, že dominikáni patřili k řádům tzv. žebravé řehole, která nikdy nedisponovala s velkým majetkem, pokračovaly práce jen pozvolna a často se musely pro nedostatek prostředků zastavit. Opětovně se začalo stavět až v roce 1693 a v hrubé stavbě byl klášter dokončen roku 1696. Následovaly drobnější úpravy, při nichž se stavba omítala, byla osazena okna a dveře. Obdobné práce nevelkého rozsahu pokračovaly až do roku 1700.
Do osudů kláštera zasáhly velmi nepříjemně josefínské reformy. Císař Josef II. dekretem ze dne 24. srpna 1786 zrušil klášter dominikánů v Jablonném a během pěti měsíců bylo z kláštera propuštěno celkem 13 kněží a 4 fráteři. Bratři odešli buď do diecézní duchovní správy nebo ke svým rodinám. Císař Josef II. zároveň dekretem přenesl farnost od kostela Narození Panny Marie ke svatému Vavřinci a z kláštera se stala fara. Klášter byl rozdělen na dvě části, z nichž jedna připadla potřebám fary a druhá se stala majetkem města. Klášter i kostel spravovali do roku 1813 jako diecézní kněží bývalí dominikáni. Od tohoto roku už dominikáni v Jablonném usazeni nebyli a farnost byla spravována německými diecézními duchovními.
Roku 1900 byla fara povýšena na děkanství se systematizací děkana a tří kaplanů. V roce 1926 při příležitosti „Oslavy tisíciletí Jablonného“ bylo v městské části kláštera zřízeno městské muzeum. Dále se zde nacházela do roku 1938 spořitelna, kterou během 2. světové války vystřídal sekretariát NSDAP, Hitlerjugend a poradna pro matky.
Na žádost litoměřického biskupa Webera se v roce 1945 dominikáni vracejí do Jablonného. Prvním administrátorem byl jmenován Josef Varaďa O.P., který vytvořil v klášteře malou komunitu bratří dominikánů. Bratři se do Jablonného vrátili jako strážci hrobu blahoslavené Zdislavy a šiřitelé jejího kultu. Horlivým ctitelem byl především Ambrož Svatoš O.P., který už 12. srpna 1945 uspořádal první českou národní pouť k hrobu bl. Zdislavy. Působení a úsilí otců dominikánů však nemělo mít dlouhého trvání.
Začátkem roku 1950 již vrcholily přípravy na likvidaci řádů tzv. akce „K“. Součástí této akce a kampaně měl být monstrproces s představenými řádů a po procesu se pozornost státu a veřejnosti měla zaměřit na kláštery. Dominikánský klášter v Jablonném byl přepaden zmocněncem kláštera Oldřichem Pikartem a členy StB v noci 4. května 1950. Klášterní i soukromý majetek byl zabaven a dominikáni převezeni do centralizačního kláštera v Broumově. Na jejich místa nastoupili opět diecézní kněží, kterým byl ponechán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.
Další návrat dominikánů do kláštera v Jablonném se uskutečnil v roce 1969, ale jednalo se jen o krátké období, které bylo vzápětí přerušeno nastupující normalizací. Dominikánským otcům Jindřichu Gajzlerovi O.P. a Františku Šverclovi O.P. byl v 70. letech odebrán státní souhlas k duchovenské činnosti a po odvolání z funkcí a internaci museli nastoupit k nucené práci v závodě NISA, kde pracovali až do roku 1989. Přesto po celou dobu obětavě pracovali na rozsáhlé rekonstrukci kostela i kláštera.
Do třetice a snad už natrvalo se otcové dominikáni vrátili do kláštera v roce 1990, aby svobodně pokračovali tam, kde před čtyřicetipěti lety skončili.
Mgr. Renata Černá
