Navigace
Obsah
Gallasové a Clam-Gallasové na Lemberku
část druhá
Eduard Clam-Gallas (*14.3.1805, †17.3.1891) se v průběhu svého života stal jedním z nejvýznamnějších rakouských generálů 19. století. Jako osmnáctiletý mladík vstoupil do armády, kde od samého začátku vynikaly jeho schopnosti. V roce 1839 byl již plukovníkem a v roce 1846, ve svých jedenačtyřiceti letech generálmajorem. K jeho dobrým přátelům patřil populární maršál Václav Radecký z Radče. Oba společně bojovali v dramatickém roce 1848 a kryli ústup rakouského vojska z Milána. Hrabě Eduard bojoval na severoitalských bojištích a vyznamenal se v bitvě u Montary, Santa Lucii, Vincencii a Custozzy. Po výpravě do Piemontu byl odměněn Komandérským křížem Řádu Leopolda I. a Řádem Marie Terezie. Zároveň byl povýšen na polního maršálka a vyslán do Sedmihrad, aby zdolal uherské povstání. V roce 1850 byl jmenován sborovým velitelem ve Vídni a potom v Praze, začátkem šedesátých let byl jmenován generálem jízdy a v roce 1865 nejvyšším císařským hofmistrem. Ale v této době jej vojenské štěstí již nadobro opustilo. Ve válce prusko-rakouské dostal za úkol zadržet postup labské armády pod vedením Herwartha z Bitterfeldu a armády prince Bedřicha Karla. Dopustil se však řady taktických chyb a šel od porážky k porážce. Byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k trestu smrti. Po prohrané válce jej soudili ve Vídni a nakonec uznali nevinným. Přestože byl uznán nevinným, vzdal se veřejné činnosti a zbytek svého dlouhého života strávil na svých statcích, zejména na zámku Frýdlant. I když byl vášnivým kuřákem, zemřel ve věku 86 let. Během svého života dostal mnoho vyznamenáních včetně Řádu Zlatého rouna, který bývá všeobecně pokládán za nejvyšší ocenění za věrné služby.
Clam-Gallasovským stavebním inženýrem byl v této době Anton Effenberger, který naprojektoval další renovace zámku, ale hlavní hraběcí účtárna mu roku 1839 sdělila, aby prozatím navrhované práce byli odloženy. Ještě dvakrát se pokusil prosadit své návrhy, ale bylo mu vždy odpovězeno stejně. Nicméně byla provedena venkovní fasáda, o které se píše : „tamější opadlé staré zdivo bylo opraveno a nabarveno šedou barvou a věž byla nabarvena nažloutlou kamennou barvou.“ V roce 1859 na rozkaz Její Excelence paní hraběnky Klotildy Clam-Gallasové, rozené Dietrichsteinovébylo z Lemberka odvezeno 22 ks olejových portrétních obrazů na zámek Frýdlant, kde po jeho renovaci měli být pověšeny. Další běžná oprava byla v roce 1863, byla jím oprava zámecké věže. První zprávu o těchto opravách podává list kontrolního úřadu lemberského panství, adresovaný správě panství, v němž se uvádí : „podle ústního sdělení pokrývačského mistra Krolopa dostal týž od ctěné správy panství a pana stavebního inženýra příkaz, aby prohlédl úplně nakloněná vřetena na zdejších zámeckých věžích a aby je znovu opravil. Týž dnes sňal na třech zámeckých věžích korouhvičky i s makovicemi a nutnost opravy, aby nedošlo ke zřízení, se ukázala jako naléhavá. Vřetena sama zůstanou stát a budou nově přihlazena. Na žerdích korouhviček budou jen prodlouženy železné špičky. Makovice na malé věži proti pivovaru je z mědi a je ještě dobře pozlacena, stejně tak i hvězda. Makovice na velké věži je rovněž z mědi a mohla by být pozlacena. Je v ní mnoho otvorů od kulek, které zdejší kovář zaletuje. Makovice na zvonici je z plechu, ale natolik rozstřílená a rozežraná rzí, že je bezpodmínečně nutná nová makovice. Ctěná správa panství nechť se ráčí o řečeném sama přesvědčit a zakročit v tom směru, aby mohlo být provedeno pozlacení makovice na velké věži a nová plechová makovice na zvonici.“ Správa grabštejnského a lemberského panství nato hned následujícího dne vyzvala kontrolní úřad, aby se dohodl s nějakým klempířem, jenž by zhotovil rozpočet na uvedené práce. Kontrolní úřad dále uvádí, že oprava stála celkem 55 zl. Pozlacovačské práce byli zadány Augustinu Jonasovi z Chrastavy. Klempířské práce provedl jablonský mistr Helwig, prohnilá vřetena vyměnil lemberský tesař Rössler a pokrývačské práce mistr John Krolop z Panské Hůrky. V roce 1887 navštívil Lemberk konzervátor památkové péče J. Brausewetter, který o zámku napsal : „Jedním z nejvýznamnějších míst je blízký zámek Lemberk, dnes v majetku hrabat Clam-Gallasů, ale zcela neobydlený, i když dobře zachovaný. Lze tu zjistit různá stavební období, nejstarší stavby pocházejí snad ze 13. století. Na domku vrátného, stejně jako na strážné věži, zajímavé svou okouzlující balustrádou, je ještě vidět stopy starých sgrafit a rovněž lze dobře rozeznat stopy po původním zdvihacím mostu. Hrad byl původně v majetku Berků z Dubé, pak patřil Markvarticům, kteří podle něj používali přídomku z Lemberka a jejichž znak se ještě skví na portálu. Nynější hlavní část stavby pochází asi z konce 16. století, nádherné štukové stropy a klenby uvnitř, stejně jako i dvorní fasáda, ze 17.století. Zámek má čtyři křídla a čtyřúhelníkový půdorys, vnější fasáda je charakterizována jednoduchými krásnými dvojitými okny, dvorní fasáda je přitížena, přízemní prostory, které jsou s dojemnou naivností ještě dnes ukazovány jako obydlí svaté Zdislavy, mají nejlepší štukové ozdoby o překvapivě krásném zpracování ornamentálních detailů, figurální stránka je méně dobrá, zámecká kaple a Rytířský sál v prvním patře s obrazovými výjevy nepocházejí, jak se zdá, od stejného mistra, protože vykazují již trochu zdivočelé slohové tvary. Nástup na schodiště s dřevěnou balustrádou obsahuje půvabné detaily, rovněž je třeba zmínit dobře zachované a velmi působivě profilované dřevěné stropy v banketním pokoji a v jednom nárožním prostoru. Veškeré štuky mají velmi oslabený efekt v důsledku tlustého vápenného nátěru, ty vnitřní si zasluhují zachování.“
Zajímavá je také upoutávka na zámek Lemberk v Řivnáčově průvodci po Království českém z roku 1882, kde se doporučuje : „návštěva města Jablonné a odtud výlet na zámek Lemberk (394 m ), ½ hodiny od města… Třeba se ohlásiti u hradního ( v první bráně v p. ), jenž provádí rytířským sálem (pěkné malby na stropě), pijárnou (vykládaný strop), sálem bajek (na stropě 77 výjevů z esopských bajek na dřevě malovaných), zámeckou kaplí (starožitný veliký oltář, štukaturový strop s výjevy ze života blahoslavené Zdislavy), pak komnatou blahoslavené Zdislavy a konečně do hlásnice (špatné, větším dílem tmavé schody). Vedle zámku restaurace U zámku Lemberka s velmi dobrým zdejším pivem. Komu zbývá času, může navštíviti také kapli a studni Zdislavinu. Zámek, založený r. 1241, náleží nyní hraběti Clam-Gallasovi.“ Tato zpráva nám podává, byť s historickými nepřesnosti svědectví o tom, že i za šlechty byly hrady a zámky částečně zpřístupněny veřejnosti. Vrátnému nebo také hradnímu se za prohlídku na Clam-Gallasovských zámcích platilo tzv. zpropitné 30 kr.
V roce 1891 hrabě Eduard Clam-Gallas umírá a novým majitelem lemberského panství se stal jeho syn František.
František Clam-Gallas (*26.7.1854 Liberec,† 20.1.1930 Frýdlant) převzal po svém otci Eduardu veškerou správu panství. Ve svém životě nedosáhl tak vysokých hodností a řádů jako jeho otec, a tak se ani nedožil trpkých zklamáních a neúspěchů. Byl nadporučíkem v domobraneckém dragounském regimentu, dále byl členem panské sněmovny a císařsko královským komořím. Patřily mu všechny rozsáhléclam-gallasovské statky, především Frýdlant, Liberec, Grabštejn a Lemberk. Se svou manželkou Marii hr. Hoyos-Sprinzenstein měl sedm dcer (Christiana,Eleonora,Eduardina,Gabriela,Marie,Klotilda a Sophie) mezi něž rozdělil svůj majetek. Poněvadž neměl mužského potomka, převzala hlavní panství Frýdlant neprovdaná dcera Klotilda, která ze zámku odešla během druhé světové války do Rakouska, kde 21. listopadu 1975 v Salzburku umřela.
František byl znám jako člověk čestný, jeho krajané si ho vážili především jako podporovatele kulturního a sportovního dění.Byl členem mnoha spolků a měl porozumění zejména pro rozvíjející se turistiku v Jizerských horách. Umožňoval ochotně budování turistických cest a ubytoven ve svých rozsáhlých lesích. K jeho největší zálibě patřili koně. Za jeho patronace došlo k první velké rekonstrukci barokního chrámu v Hejnicích, kam byl po své smrti v roce 1930 pochován.
Na počátku jeho vlastnického držení byl v roce 1895 sepsán dosud nejpodrobnější popis zámku Lemberk, který se nachází v běžně dostupné knize Hrady, zámky a tvrze od Augustina Sedláčka, který zde popisuje stav zámku a zcela ojediněle popisuje výjevy z kazetového stropu v Bajkovém sále.
O působení hraběte Františka na zámku Lemberk nás opět informují dochované stavební knihy. Na konci 19. století nedošlo patrně k žádným závažnějším stavebním akcím, a tak se v knihách popisují jen běžné opravy jako jsou zednické a pokrývačské práce. Teprve na rok 1900 bylo naplánováno : „zcela nové zhotovení krovu, pokrytí a zalaťování s omítnutím hlídačova bytu“.
Následujícího roku 1901, bylo započato s opravami štukatérské a freskové výzdoby některých místností. Tyto práce pak s větší či menší intenzitou přetrvávali několik let. Začátek byl učiněn v zámecké kapli a Rytířském sále.
Když Clam-Gallasovský adjunkt Otto Lichteneckner v roce 1901 komentoval stavební práce, uváděl že mezi nejdůležitějšími bylo zhotovení podlah a vtažení trámů na stropech obou sálů, což nepohybně mělo být spojeno s restaurováním výzdoby. Vlastní oprava štukové výzdoby byla zadána libereckému štukatérovi Hansu Aichingerovi, který na štafírování najal Jana Dukáta a zednického mistra Antonína Posselta z Jablonného. Zatímco práce Dukátovy a Posseltovy obstarával Aichinger, zcela sám pracoval na zámku na freskách ještě Wenzel Porsche z Liberce. V rámci těchto prací měli být restaurovány i všechny obrazy z kaple a Rytířského sálu, které byly poslány do Prahy do Rudolfína.
Následujícího roku 1902 už veškeré štukatérské a restaurátorské práce provádí jablonnský Jan Dukát sám. S jehož jménem a prací se na zámku setkáváme po řadu let. Jinak zůstává pouze Wenzel Porsche na výmalbu místností a asistent Wilhelm Augst z libereckého Severočeského umělecko-průmyslového muzea jako umělecký dohled nad prováděnými pracemi. V pražském Rudolfínu obrazy zrestauroval Paul Bergner, inspektor obrazárny. V témže roce došlo na zámku k nákladnější zednické práci, která se týkala velké věže. Správa panství oznamuje do Frýdlantu vrchní správě, že : „včera odpoledne během výměny dubových sloupků a zároveň i koruny zbortilo se celé pole a strhlo sebou i kus bariéry a rovněž způsobilo velkou škodu na jihozápadní části zámku. „ Ukázalo se, že věžní helmice jsou prohnilé a nespočívají na zdi, čímž lze vysvětlit již po léta viditelné naklánění věže. Aby se zabránilo zborcení věže navrhl stavební adjunkt „solidní podezdění“. Celkové náklady dosáhly výše 5681 k 75 h.
Nadále pokračují štukatérské práce Jana Dukáta a nově byl pozván na vymalování místností mistr z Jablonného Vilém Watzke. Roku 1906 byly na zámku postaveny splachovací záchody, koupelny, včetně žumpy a tlakového vodovodu tak, aby dovedení vody dosáhlo I. patra. Na této zakázce pracoval zednický mistr Anton Posselt a Václav Tietze také z Jablonného.
V roce 1911 dostal zaplaceno 965 k ,Vilém Pfohl z Jablonného za nové věžní hodiny s černým ciferníkem a zlatými číslicemi a malíř Hesse také z Jablonného dostal zaplaceno 29 k za vymalování staré kanceláře. V roce 1912 ještě na zámku pracují stavitelští mistři z Jablonného Anton Posselt a Kurt Lounský a pak nastala několikaletá stavební přestávka. Pracovat se opět začalo po skončení první světové války v roce 1918.
Já u tohoto roku zůstanu, protože je to rok významný, ne z důvodu stavebních prací, ale z důvodu politicko-státního uspořádání. V roce 1918 vznikl samostatný Československý stát. Co to znamenalo pro šlechtu ?
Šlechta byla v rakousko-uherské monarchii privilegovanou vrstvou, měla důležité a velmi často rozhodující postavení ve všech sférách života společenského a panovnického. Sotva lze pochybovat, že ze všech elitních sociálních skupin společnosti byla v Rakousko-Uhersku skupina šlechty nejvýznamnější. Vzhledem k historickému vývoji aristokracie neměla šlechta zcela národně český charakter. I když mezi jejími rody české existovaly a některé se za české považovaly, Češi sami o sobě si mysleli, že jsou národem prostého lidu a tak jejich vztah v době revoluce ke šlechtě byl vztahem spíše záporným.
Česká národní revoluce z roku 1918 a let následujících se proto v podstatné části obrátila proti šlechtě. Republika zrušila všechny šlechtické výsady. Aristokratické tituly nesměly být v oficiálních dokumentech používány, do státních služeb včetně diplomatických mohla vstoupit aristokracie jen ojediněle. Doopravdy omezit i politickou moc šlechty mohla jen pozemková reforma, která zlomila výlučné postavení šlechty ve společnosti. Vlastnictví půdy bylo totiž jediným absolutním monopolem, který v celém ekonomickém životě existoval. Kdo půdu vlastní, ten určuje podmínky, vyžaduje za ní nájem tj. pozemkovou rentu, která pochopitelně ubírala tomu, kdo si půdu najímal a nájem pak odebíral část z výtěžku jeho práce a zisku.
Nejhlubším a nejtvrdším zásahem proti šlechtě byla tedy reforma, provedena ve 20. a 30. letech. Pozemková reforma obsahovala celkem sedm zákonů, ve kterých se uvádělo že jde o zábor a zestátnění půdy, o udělení výjimky ze záboru, výkup půdy, odškodnění majitelů a novinkou byla možnost vzniku tzv. zbytkových statků, které takto znárodněné se ihned prodávaly majetnějším soukromníkům. Pak sice nastali různé reformy těchto zákonů, protože se ukázali jako nedokonalé. Nicméně řada finančních kompenzací od státu vůči šlechtě, církvím, nearistokratičtím velkostatkářům apod. trvala několik let a mnohdy k odškodnění vůbec nedošlo. V podstatě pozemková reforma byla ukončena až v roce 1932. Československý stát si těmito velkostatky založil nebo rozmnožil mocný sektor státních lesů a statků a stal se tak, největším velkostatkářem Československa. Jádrem tohoto sektoru byly i všechny majetky habsburské panovnické rodiny v Českých zemích.
Hrabě František Clam-Gallas se snažil ze státem dohodnout na některých kompromisech ohledně jednotlivých záborů. Do poslední chvíle bojoval o udržení vlastní správy na velkostatcích Grabštejn a Lemberk, což svědčí o jejich vysoké hospodářské prosperitě. Konkrétně za udržení celého velkostatku Lemberk nabízel státu rozsáhlé lesy v Jizerských horách. Stát na tyto žádosti nereflektoval a pozemková reforma byla provedena následovně :
Pozemková reforma na pěti velkostatcích Františka Clam-Gallase
I. velkostatek Liberec / 350-1084 m nad mořem / zámek Liberec odprodán ministerstvu zemědělství. Půdní výměra 6.365,76 ha. Dvůr nyní žádný, 1 zbytkový statek.
II. velkostatek Grabštejn / okresy Liberec, Německé Jablonné – nížiny / zámek starý a nový Grabštejn. Dřívější výměra 5.252,16 ha, 1 dvůr propachtován, z 6 hospodářských dvorů zbytkové statky; pivovar, uhelný důl, cihelna a vápenka ve vlastní režii.
III. velkostatek Frýdlant / okres Frýdlant - pahorkatina a hory / zámky Frýdlant, Lázně Libverda, zámeček Černousy. Dvůr Frýdlant ve vlastní režii, pivovar propachtován, z 5 dvorů zbytkové statky.
IV. velkostatek Lemberk /okresy Německé Jablonné, Liberec – 300-800 m nad mořem /. Všechny dvory rozparcelovány, 3 zbytkové statky.
I. – IV. velkostatek – pozemková reforma provedena, v okresech Liberec 6365,76 ha, Frýdlant 17 944,09 ha, Grabštejn 5252,16 ha, Lemberk 2038,43 ha. Celkem zestátněno 20 031,3 ha, zbylo 11 569,14 ha.
Jako dědicové majetku jsou uvedeni:
1) Winkelbauerová Edina, bytem Vídeň, Rakousko
2) Auerspergová Gabriela, bytem St.Pölten, Rakousko
3) Podstatzky z Liechtensteina Marie, bytem Grabštejn
4) Clam-Gallasová Klotilda, bytem Frýdlant v Čechách
5) Auerspergová Žofie /Sophie/, bytem Hejnice v Čechách
Ještě deset let po provedené pozemkové reformě vedl František rozsáhlou korespondenci se Státní pozemkovou správou. Žádal o udělení výjimky dle zákona a jako důvody uváděl zachování krajinotvorných celků, historických parků a zahrad a hospodářskou prosperitu základen pro kulturní památky jako je Lemberk a Grabštejn. Situace, ale zůstala stejná. Hrabě Františekzůstal majitelem nezestátněné části velkostatku Lemberk včetně samotného zámku a lesní správy (Bredovského letohrádku), o který i nadále pečoval.
Poměrně rozsáhlé stavební práce byly na zámku provedeny v roce 1920. Prováděl je stavitel z Jablonného Kurt Lounský. Bylo mu zaplaceno za rozličné práce jako zavedení elektrického osvětlení, stavbě koupelny a prádelny, omítnutí komínů, položení podlahy apod. Firma Otto Fiedlera, rovněž z Jablonného zavedla elektrické osvětlení do celého zámku za 18.802 Kč 50 h a klempířský mistr Knobloch dostal za „zařízení koupelny a 2 splachovacích klozetů“ zaplaceno dalších 16.416 Kč 50 h.
Na zámku téhož roku pracoval i štukatér Jan Dukát, tentokráte natíral a lakoval nábytek z renovovaného pražského hradu. Další závažnější práce pocházejí až z roku 1925, kdy byla vyměněna krytina na věži u mostu. Pro nás je však zajímavější poznámka ze zprávy lemberského důchodního hraběti Františku Clam-Gallasovi : „ze svého včerejšího pobytu se Jeho Jasnost princ Auersperg vyslovil proti nátěru žlutou olejovou barvou a doporučil počkat na rozhodnutí Jeho Excelence…“ zde se nám poprvé objevuje jméno prince Adolfa Auersperga, který byl od roku 1914 manželem poslední majitelky zámku Gabriely Clam-Gallasové. I když velkostatek Lemberk ještě náležel Františku Clam-Gallasovi, byla jako jeho dědičkou uvedena právě Gabriela. František nakonec rozhodl ve prospěch prince Auersperga.
O rok později v roce 1926 se na zámku sešla komise, kde byl i zástupce Státního památkového úřadu a jednalo se zachování staré studny. „Dne 3. října téhož roku prohlédl studnu jablonnský stavitel Rudolf Trampusch spolu s mimoňským studnařem Maxem Peukerem a ještě téhož dne sdělil clam-gallasovskému stavebními správci ing. Lichtenecknerovi ve Frýdlantě, že plášťové zdivo studny je cirka 10 m shora velice špatné a je se třeba obávat jeho zřícení. Podle studnařova dobrozdání musí být buď studna zasypána, anebo její špatná část obnovena.“ Plášťové zdivo studny bylo tedy velmi poničeno, kameny i zemina se sesouvala a nenašel se nikdo kdo by měl odvahu vlézt do studny a začít s její celkovou opravou. V roce 1927 se na Frýdlantě znovu jednalo o osudu studny a nakonec bylo usneseno „studnu zasypat, jelikož trhliny vnější zdi vzbuzují obavy“.
František hrabě Clam-Gallas, zemřel jako poslední mužský příslušník rodu dne 21. ledna 1930 ve Frýdlantě a pohřben byl do rodinné hrobky v chrámu v Hejnicích. Lemberk po jeho smrti připadl na základě dílčí listiny ze dne 17. října 1931 a odevzdávací listiny z dne 11. ledna 1932 jedné z jeho sedmi dcer a to Gabrielle princezně Auerspergové a v jejím majetku zůstal až do konfiskace v roce 1945.
Mgr. Renata Černá
