Navigace
Obsah
Sochař a modelér Jan Dukát
Jan Dukát se narodil 1.února 1849 v Praze Na Františku. Jeho otec Jan pocházel ze Psár, byl vyučen hrnčířem, ale řemeslo provozoval jen do roku 1853, kdy přešel pracovat na dráhu do Prahy. Na dráze zastával různé profese a před odchodem do penze působil i jako průvodčí. Zemřel roku 1896 ve věku 76 let. Jeho matka Františka Prošková, jejíž otec byl malířem, zemřela velmi mladá a tak z tohoto manželství vzešel pouze syn Jan. Otec našeho Jana Dukáta se znovu oženil s Marií Velímovou a společně měli ještě dva syny a tři dcery. Jan se svými nevlastními sourozenci vycházel velice dobře a vzájemně si pomáhali, o čemž svědčí jejich vzájemná korespondence.
Ve 14 letech roku 1863 se stal Jan Dukát učněm u pražského pozlacovače Františka Wihana. V roce 1866 se vyučil a jako štafířský tovaryš nastoupil u Antona Speila v dílně na zlacené lišty a rámy v Praze.
V polovině 19. století se vznikem fotografie a stále módního portrétování, bylo pozlacování velmi výnosné řemeslo. Kromě rámů na fotografie a obrazů, pozlacoval i rámy u zrcadel, domácích oltářů a drobné součásti nábytku.
V dílně Antona Speila se během tří let rychle zapracoval a jako každý tehdejší dobrý řemeslník se vydal na vandr do ciziny. Přijal místo v Aradu v Uhrách u pozlacovače Basilia Derestye. Zde pracoval jako pozlacovač a prvně i jako modelér. Seznámil se s novými materiály, technikami a vzory. Počátkem sedmdesátých let se vydal do Srbska, kde pobýval v pravoslavných klášterech a kde si prohluboval své již dobré umělecké znalosti. Měl tedy neobyčejnou možnost proniknout, do tajemství výroby tradičních ikon. Po čtyřech letech se ze Srbska vrací zpět do vlasti a 17. srpna 1873 uzavřel Jan Dukát smlouvu se Správou rámařské továrny dědiců hraběte Kinského ve Sloupu, kde nastoupil jako modelér a vedoucí zlatičské dílny. Ve Sloupu působil stabilně pouze jeden rok, ale zdá se, že zůstal s podnikem i nadále v občasném kontaktu.
V tomto roce 1873 se mu podařilo i oženit, jako čtyřiadvacetiletý si dne 16. září v kostele ve Vraném vzal za manželku jednadvacetiletou Kláru Záveskou. Jejich manželství však zůstalo bezdětné.
V roce 1874 se společně s Klárou přestěhoval do Vídně a nechal se zaměstnat v Architektonickém ateliéru jako štukatér a řezbář. Podle Klářina záznamu v modlitební knize se Dukátovi přestěhovali roku 1877 do Bohosudova a později do Proboštova. Jan Dukát tu pracoval pro různé keramické továrny a částečně i ve vlastní dílně. V roce 1886 uzavřel smlouvu s továrnou bratří Willnerů na majoliku, fajáns a porcelán v Proboštově a místo modeléra tam zastával po šest let. Zároveň pracoval pro keramickou firmu B. Blocha v Unčíně a přijímal i zakázky jiných firem.
Nastupující historizující slohový styl ( pseudorenesance, pseudobaroko, pseudorokoko...) donutil porcelánové firmy zůstávat u tradičních modelů a vzorů uměleckých i užitkových předmětů. Tyto nové požadavky umožnily Janu Dukátovy hlouběji studovat slohy minulých věků. Svými zaměstnavateli byl vysílán na cesty po evropských uměleckoprůmyslových muzeích, kde pořizoval kresby starožitností, které ho pak inspirovaly k vlastním návrhům. Nespokojil se jen, se sbíráním tvarů a vzorů a ve snaze o dokonalost uměleckého starožitného předmětu, začal studovat i samotnou keramickou chemii a fyziku.
Po roce 1893 se na čas vrací pracovat do Prahy, do nově zřízené keramické továrny Carla Werfela, který se zabýval imitací starožitností a sériovými kopiemi drobných plastik. Tím byly repliky starožitností dostupné širší a méně bohatší veřejnosti. Firma si tím však zavřela cestu k výrobě originálních a cennějších uměleckých předmětů. To byl i důvod proč odmítla používat Dukátův patent modelovací hmotu – elfenit ( imitace slonové kosti ), která byla pro tovární účely přece jen drahá a technicky náročná.
Po odchodu z továrny Jan Dukát pokračoval ve výrobě elfenitu ve své dílně sám a přijímal zakázky na základě svých inzerátů a to i z ciziny. Některým obchodníkům s uměleckými kopiemi, zejména to byl Hermann Schacherl z Mnichova, dodával kopie plastik světových uměleckých děl po dlouhá léta.
Během této doby pracoval i na příležitostných zakázkách pro firmu Jakuba Kocourka, který patřil k prvním českým podnikům, kteří najímaly celou skupinu výtvarníků a řemeslníků, různě specializovaných na komplexní opravy starých historických objektů. Jakub Kocourek získal Jana Dukáta pro větší restaurátorské práce mimo Prahu. Takto se koncem devadesátých let dostal znovu do severních Čech na Litoměřicko a na Clam-Gallasovský zámek Frýdlant. V zimním období se vždy vracel do Prahy a pracoval na zakázce modelů a na opravách starožitného nábytku a to i pro muzea v Rakousku a Bavorsku.
Zdá se, že už koncem 19. století pomýšlel na samostatné restaurování a hledal si příležitost mimo okruh zavedených firem.
Avšak pobyt v Praze se mu stal osudným a sám si tak zkomplikoval život narozením nemanželské dcery Marie, jejíž matka byla služebná na Malé Straně a pocházela z rodiny podskalského kočího Bukváře a Jana Dukáta tím tvrdě stíhala. Snad i tato okolnost byla důvodem k tomu, že mistr Dukát přijal v roce 1900 nabídku hraběte Františka Clam-Gallase pracovat na zámku Lemberk. Společně s manželkou Klárou se přestěhovali do Jablonného, kde o několik let později a to 6. října 1920 obdrželi Rozhodnutí obecního výboru v Markvarticích a přijetí do domovského svazku.
Vídeňská firma Josefa Starka, působící v Jablonném přenechala Janu Dukátovi část svých zakázek na zámku Nový Falkenburk. Kromě štafírování mu baron Johann Mořic Liebieg nabídl další práce a to na restaurování štukatérské výzdoby sálů na Novém Falkenburku a v Liberci. Zajistil mu také, po dlouhou dobu práci na opravách svatovavřineckého chrámu v Jablonném, jenž patřil Liebiegově patronátní správě. Zde například zrestauroval hlavní a boční oltáře a zhotovil relikviář svaté Zdislavy, ve kterém je zvlášť uložena a uctívaná Zdislavina lebka.
Restaurátorské práce prováděné na zámku Lemberk, kvůli kterým původně do Jablonného přijel spočívaly také ve štafírování a restaurování štukové výzdoby jednotlivých místností, Rytířského sálu, kaple, Zdislaviny světničky a nebo pracoval na opravách historického nábytku, obrazů, uměleckých předmětů a mnohdy pořizoval i mobiliář zcela nový. Mistr Jan Dukát dokázal na základě svých hlubokých znalostí dekoratérských i technologických zhotovit věci, které byly k nerozeznání stejné od originálů. Příčinou toho byla skutečnost, že si potřebný materiál a suroviny nechal dovážet z ciziny a to i exotické.
Inzercí a dobrými doporučeními si Jan Dukát získal řadu velkých samostatných zakázek. Pracoval na restaurování kostelů a kaplí v Českém Dubu, Děčíně, Rejnovicích, Sloupu, Raspenavě, Mimoni, Zákupech, Brenné, Horní Polici, České Lípě a tak dále. Svoje samostatné zakázky střídal s nabídkami barona Liebiga, hraběte Clam-Gallase, hraběnky Hartigové nebo hraběnky Valdštejnové.
Jako každý správný umělec vedl i on typický bohémský život, přestože pocházel ze skromných poměrů. Jako výtvarník byl neobyčejně pilný, ale v zaměstnání nestálý. Vyhovovaly mu proměny, rád putoval na různá místa vlasti, což byla nejistá obživa. Objednavatelé často zakázku odříkali a nebo smlouvali nízké ceny. Sám musel obstarat obživu pro své pomocníky a zaplatit objednaný a dovezený materiál. Svůj obor miloval natolik, že poskytoval bez nároku na odměnu různé poradenské služby. V osobním životě to byl člověk společenský, nerozlišoval třídní ani národnostní rozdíly. Odebíral sociálně i světonázorově pokrokové časopisy české i německé. Již před 1. světovou válkou se začal učit rusky, běžně četl ruské noviny a tyto svoje znalosti ruského jazyka uplatnil v době, kdy byl do Jablonného umístěn zajatecký tábor ruských a ukrajinských vojáků.
Válečné období bylo pro Dukátovu rodinu značně strastiplné, přestože se mistr nevyhýbal žádné, byť jen řemeslné zakázce, výdělky nestačily na obživu rodiny. Potraviny byly drahé a v průmyslovém pohraničí ještě dražší. Jan Dukát byl navíc velkomyslný při účtování a tak si nechával platit naturáliemi. Byl také velmi štědrý, podporoval každého, kdo žádal o pomoc a podporoval i řadu ruských a ukrajinských zajatců, kteří se za to k němu hlásili dopisy i pohlednicemi z různých končin světa ještě dlouho po 1. světové válce.
Navíc od roku 1907 došlo u manželů Dukátových k rodinným změnám. Marie Bukvářová, se kterou měl nemanželskou dceru Marii a kterou pravidelně zaopatřoval, poslala náhle dceru za otcem do Jablonného. Sama v této době měla již další dítě s neznámým otcem a měla velké starosti s jejich obživou. Dcera Jana Dukáta, Marie si u otce rychle přivykla a už se nechtěla vrátit zpět do neutěšeného prostředí v Praze a tak zůstala na trvalo u Dukátových v Jablonném.
Po roce 1918 pracoval mistr Dukát ještě na kostelech v Kunraticích a Krompachu, ale to už jeho zdraví bylo silně podlomené. Poslední zakázkou byl kostel ve Václavicích, který ztěží dokončil ve věku 76 let. Práce ve studených, vlhkých a tmavých budovách kostelů a zámků si vybrala svou daň v podobě těžkého revmatismu, jenž mu poškodil srdce. Zemřel v nemocnici v Jablonném 3. listopadu 1926 ve věku 77 let a pochován byl na místní hřbitov.
Manželka Klára přežila Jana Dukáta o 13 let a protože byla během 30. let těžce zraněná henleinovci, vyžadovala v pozdějším věku velkou péči.
Dcera Marie legitimovaná od roku 1924 již jako Dukátová začala pracovat na berním úřadě jako elévka. Práci získala bez jakékoliv kvalifikace, ale s ohledem na těžké sociální postavení rodiny. V pozůstalosti Jana Dukáta se nachází z roku 1926 koncept žádosti k prezidentu T.G. Masarykovi o podporu ve stáří cestou milosti. V žádosti se uvádějí některé restaurátorské práce, dále je zde popisován jeho zdravotní stav a průběh nemoci.
Na hmotnou a písemnou pozůstalost výtvarníka Jana Dukáta upozornil poprvé v roce 1935 archivář Dr. Václav Černý, který zpracovával konfiskovaný habsburský fond na zámku v Zákupech. Ten nalezl při pořádání archiválií zprávy o tom, že Jan Dukát před sňatkem Ferdinanda d´Este prováděl v zámku štukatérské opravy a tak na něj upozornil české vlastivědné pracovníky. Správce muzea Bohumil Kinský pojal záměr napsat o Janu Dukátovi článek do českého vlastivědného časopisu Bezděz a zapůjčil si k tomu od slečny Marie Dukátové řadu písemných dokladů, z nichž některé se souhlasem vystavil v českém muzeu. Doklady však slečně Dukátové nevrátil, doufaje, že je od ní získá do muzea natrvalo, neboť mu již dříve odprodala část uměleckých předmětů z pozůstalosti svého otce.
Zájem členů muzejního spolku o dílo Jana Dukáta, přesvědčilo slečnu Marii o jeho významu a tak sama nakonec pojala záměr zpracovat otcovu bibliografii a začala usilovat o navrácení písemné pozůstalosti. Do vzájemné korespondence vstoupily události roku 1938 a veškeré muzejní sbírky byly převezeny do Bělé pod Bezdězem. Po celou dobu druhé světové války se Marie Dukátová snažila získat otcovy věci po dobrém i po zlém zpět do svého vlastnictví. Na začátku války dokonce vyplnila i formulář pro německé úřady o přiznání škod a křivd způsobených českým obyvatelstvem. Jestli tento formulář nakonec odeslala není známo. Výsledkem veškerých snah nakonec bylo, že v roce 1944 byla převezena přes hranice protektorátu zpět do Jablonného neúplná pozůstalost Jana Dukáta. Takto se slečna Dukátová opět stala výhradní držitelkou písemné i hmotné pozůstalosti a vytvořila si z ní v bytě muzejní expozici. Přesto se i ona neubránila dalším ztrátám, způsobeným různým stěhováním, neprozřetelnými zápůjčkami a prodeji.
Po roce 1960 navázala archivářka Marie Vojtíšková kontakt s Marií Dukátovou a výsledkem byla dědická závěť, ve které slečna Dukátová odkazuje veškerou svoji i otcovu písemnou i hmotnou pozůstalost Okresnímu vlastivědnému muzeu a Okresnímu archivu v České Lípě.
Slečna Marie Dukátová zemřela 18. dubna 1973 v Jablonném v Podještědí a patrně byla pohřbena do společného rodinného hrobu.
Archivářka Marie Vojtíšková musela nejdříve oddělit jednotlivé pozůstalosti otce Jana, matky Kláry a dcery Marie, ty pak roztřídit a vyčlenit vše, co mělo sloužit k rekonstrukci Dukátova osobního archivu.
A tak po tříleté náročné, ale zajímavé práci mohla být v roce 1976 uspořádána výstava v Okresním muzeu v České Lípě, věnovaná dílu výtvarníka Jana Dukáta. V pozůstalosti se dochovala řada kreseb, návrhů, skic, účetních deníků, osobních dokladů, pohlednic, fotografií, novinových výstřižků, ale i plno řemeslného náčiní, štětců a katalogů.
Mgr. Renata Černá
