FOTOGALERIE:

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Renesanční ložnice

KLÍČ K PAMÁTKÁM:

pl

Datum a čas

Dnes je úterý, 22. 7. 2014, 23:23:14

Svátek

svátek má Magdaléna

Aktuální počasí

Počasí dnes:

22. 7. 2014

bourka

Bude oblačno až zataženo, na SV zpočátku až polojasno, občas déšť, přeháňky nebo bouřky, ojediněle intenzivní. Denní teploty 27 až 31°C.

Navigace

Obsah

 

Spory o lemberské hranice

 1. část : Dvě vdovy

 

            Kdo by se byl ocitl v časném ránu v úterý 30. června 1545 v lesích mezi Janovicemi a Žibřidicemi, viděl by na svahu nad starou jabloní podivnou skupinu lidí. Někteří oděni v šatech šlechtických, jiní po měšťansku a další v jednoduchém oděvu poddaných zemědělců. Někteří stojí před velkým stanem a přihlížejí, jak jiní kopou jámu podobnou hrobu. Nejednalo se však o žádnou středověkou mafii, pohřbívající svou oběť, ani o kacířský obřad. Šlo naopak o obřad velmi vážný a předepsaný zemským zřízením a usneseními zemských sněmů. Měl se zde konat soud o hranice panství lemberského a děvínského.

            Děvínské panství zdědila před 15 lety po svém prvním manželovi Bedřichovi z Biberštejna hraběnka Sidonie Šliková z Holiče. Protože se tehdy na spisovné tvary jmen příliš nedbalo, označovali ji také jako „Zikuna“. Tato paní, nyní již podruhé provdaná, a to za mladého majitele České Lípy Zikmunda Berku z Dubé, se obrátila do Prahy k meznímu soudu, neboť chtěla dokázat, že pozemky mezi zmíněnými dvěma vesnicemi patří k jejím Žibřidicím a nikoliv k Janovicím na lemberském panství. Mezní soud spadal do pravomoci purkrabího Pražského hradu, jímž byl tehdy Jan Byšický z Byšic.

           Pro něj a pro písaře tedy poslala paní Zikuna, jak přikazoval zákon, na Pražský hrad vůz, vyplatila mu taxu 5 kop grošů českých a přichystala pro něj také stravu. Na sporných hranicích musela dále připravit stan se stoly, stolicemi a lavicemi.

            Každá z sporných stran měla na hranice přivést jednak jako členy soudu šest konšelů z a městeček, jednak jako svědky poddané z okolních vesnic a žalující strana ze svých konšelů ustanovovala tzv. řečníka. Paní Zikuna, která se dala zastupovat svým druhým manželem Zikmundem Berkou z Dubé a bakalářem Jiříkem „od Bílých Vorlův“, poslala po dvou měšťanech z Bělé, České Lípy a Českého Dubu a 18 poddaných z okolních vsí. Tu však nastalo překvapení. Majitelka lemberského panství stará hraběnka Anežka z Helfenštejna, vdova po panu Vilémovi i Ilburka, nejenže se nedostavila, ale dokonce neposlala ani žádné konšely a svědky. Na sporné hranice se dostavili pouze čtyři muži od ní vyslaní, Zikmund Čeněk, Zikmund Kelbl, Mikuláš Pencik a Jakub z Klenče, aby odevzdali purkrabímu dopis od staré hraběnky. V něm se paní Anežka omluvila, že „pro nedostatek zdraví svého a pro krátkost času“ (bydlívala až ve Stvolíkách, na renesanční tvrzi) se nemůže dostavit, a žádala odložení soudu. Poukazovala na to, že lemberské panství drží jen po dobu svého života a netroufá si případně prosoudit něco těm, kterým má tento majetek připadnout po její smrti. Zástupce paní Zikuny bakalář Jiřík však trval na tom, aby soud proběhl, a vyzval posly staré hraběnky, aby se ho zúčastnili. Ti však k tomu neměli zmocnění, a tak tuto možnost odmítli, a soud se měl tedy konat bez účasti majitelky Lemberka.

            Několik mužů vykopalo zmíněnou jámu, která skutečně připomínala hrob a také se jí tak říkalo. Pak přísahali konšelé a řečník (kdo jím v tomto případě byl, bohužel nevíme), konšelé usedli do připravených lavic a řečník zahájil určenými formulemi soud. Tu se však najednou, uprostřed obřadu, objevil jeden z majitelů nedalekého panství grabštejnského a zároveň manžel vnučky hraběnky Anežky z Helfenštejna pan Jaroslav z Donína. Sdělil soudu, že majitelem lemberského panství je jeho manželka a on, že o mezním soudu nevěděli, a protože pochopitelně nechtějí přijít o majetek, žádal, aby od soudu bylo upuštěno, dovolávaje se precedentního případu. Po kratším handrkování mezi ním a zástupci děvínské paní však soud pokračoval.

            Prostřednictvím řečníka vyzval soud svědky, aby odložili své klobouky, oblečení i boty a pouze v košili vstupovali do hrobu a tam přísahali, přikládajíce vždy dva prsty na bok Krista na předloženém krucifixu. Hrob měl svědkům připomenout, že stejně jako se „nazí, obnažení na svět zrodili“, tak také budou po smrti stát před Bohem, který je bude spravedlivě soudit za jejich činy. Tato symbolika jim měla patrně nahnat strach, aby mluvili pravdu.

           Svědkové pak označili jabloň pod hrobem za místo, které dělí panství Lemberk, Děvín a Stráž (Vartenberk) a vyložili soudu, že předmětem sporu je jistý les, který podle nich náleží k Žibřidicím, avšak lemberská vrchnost „přes meze v les tento sahati jim chce“. Ukazovali pak soudu meze jednotlivých žibřidických pozemků. A protože ze strany lemberské paní zde nikdo nebyl, dal soud podle svého práva za pravdu žalující straně, tedy paní Zikuně, s tím, že paní Anežka může soud obnovit. Ten den však ještě souzení neskončilo.

 

                                                                                   Mgr. Martin Aschenbrenner